Lidé

Schody k řece, kámen ošlapaný staletími, a člověk, který si na pár minut sedl jen tak. Nefotil jsem jeho tvář, fotil jsem to, jak se na chvíli ztrácí v něčem mnohem větším, než je on sám.

Tisíc lidí, ruce nahoře, světla do očí, a přesto je každý sám se sebou. Sami uprostřed davu, to je ta nejvšednější věc na světě a skoro nikdo si jí nevšimne.

Nejlepší portréty vznikají, když člověk zapomene, že ho fotím. Záda, vlasy, náznak profilu, a najednou je tam víc pravdy než v jakémkoli úsměvu do foťáku.

Světlo na konci průchodu z lidí udělá jen tvary. Kdo to je, kam jdou, nevím. A přesně tak to má být.